Tělo i hlava potřebují trénink, říká světový rekordman Zdeněk Vašata

„Ve zdravém těle zdravý duch“ – co to pro vás dnes, v 95 letech, znamená?

Tyršův slogan dnes zní možná staromódně, ale pořád platí. Připomíná mi, že je důležitá rovnováha těla a ducha. Stárnutí těla nezastavíme, ale mladý duch si můžeme udržovat celý život. Tělo i hlava potřebují pravidelný trénink. A rozhodně ne u televize.

Jak se tedy staráte o „šedou kůru mozkovou“ v seniorském věku?

Důvodem nebyly jen ideály, ale i nutnost být aktivní. Až do roku 2024 jsem pracoval jako soudní znalec ve stavebnictví a oceňování nemovitostí. V Komoře soudních znalců jsem působil řadu let jako jednatel i předseda, v sedmdesáti jsem byl zvolen do zastupitelstva a Rady města Hradce Králové, kde jsem vedl výbor pro rozvoj města a územní plánování. Také píšu úvahy o politice a geopolitice – hlava se prostě nesmí zastavit.

Začínal jste v Sokole už jako kluk a byl jste i na všesokolském sletu v roce 1938. Co vám tahle „škola“ dala do života?

Cvičit v Sokole na Slezském Předměstí jsem začal jako šestiletý kluk. Jsem možná jedním z posledních žijících cvičenců ze sletu v roce 1938. Do hradecké sokolovny jsem pak vstoupil znovu v roce 1945, když ji opustili němečtí vojáci – a vlastně jsem už neodešel. Drží mě tam dodnes hlavně pohyb. Když netrénuji, jsem nervózní, mám příznaky absťáku. Sokol mi ale dal i celoživotní přátele, smysl pro kolektiv a pocit vlastenectví.

Když jste byl mladý, vaší hlavní disciplínou byl skok o tyči. Co vás na něm přitahovalo?

K atletice jsem se dostal už za okupace, v Kuratoriu pro výchovu mládeže, kam jsme museli povinně chodit. S kamarády jsme si pak u „Stoleté“ hospody na Slezském Předměstí vybudovali vlastní improvizované hřiště a soutěžili s partami z Nového Hradce nebo Pouchova. Atletika mi dala radost z pohybu, soutěživost i sportovní charakter. A u skoku o tyči to byl hlavně ten moment odvahy – dnes bychom řekli adrenalin.

Skákal jste dřevěnou, bambusovou i kovovou tyčí. V čem se ty éry lišily?

Původ skoku o tyči sahá k pastevcům, kteří s dřevěnou tyčí překonávali horské potoky. Já si svou první vzal doma tatínkovi. Po válce jsem našel bambusovou tyč ve skladu Sokola, v šedesátých letech přišly švédské oceloduralové tyče, které už mírně pružily. V sedmdesátých letech se objevily první laminátové tyče z NDR. Pro mě už ale bylo pozdě učit se úplně novou techniku. Každá doba má své materiály – a s nimi i jiný styl skoku.

Co přinesla laminátová éra skoku o tyči?

Laminátové tyče díky pružnosti posunuly výkony zhruba o metr a půl. Dnes má světový rekord Švéd Armand Duplantis – 6,30 metru. Je to ale komplexní atlet: zvládne i stovku za 10,37 sekundy, což mu umožňuje vysoký úchop a extrémní ohyb tyče. Mým vzorem byl americký tyčkař Cornelius Warmerdam, který už v roce 1942 skočil s bambusovou tyčí 4,77 metru. A je možná zajímavé, že osobní rekord 3,95 metru jsem skočil ve 37 letech – na ocelové tyči.

Působil jste jako trenér mládeže v atletice i v házené. Co vám tahle role dala?

Dříve bylo samozřejmé, že zkušení sportovci se věnovali mladým. Profesionální trenéři tehdy nebyli. Práce s mládeží mě udržovala mladým i duchem. Házenou jsem trénoval hlavně proto, že ji začal hrát syn. V Rudé hvězdě bylo běžné, že družstva vedli tatínkové. Když jsme dokázali porazit ligový Náchod, byla to obrovská radost – a ještě větší bylo sledovat, jak se děti zlepšují.

Kvůli zdravotním omezením jste později přešel na vrhačské disciplíny. Jak jste tu změnu přijal?

Hledal jsem disciplínu, která mi umožní pokračovat. U kladiva se mi líbilo, že se dá házet za každého počasí a že „lítá pěkně vysoko“. Navíc má zajímavý původ – vzniklo ve 14. století ve Skotsku jako náhrada vojenského výcviku, když král zakázal nosit zbraně. Kladivo jsem poprvé držel v ruce ve 63 letech. Nikdo mě ho neučil, házel jsem ho původně jako disk. I tady platilo: učit se, zkoušet, nevzdat to.

V Pacově 2020 jste vytvořil světový rekord v kategorii 90+. Pamatujete si ten den?

Bylo to na mistrovství republiky a byl to poslední hod. Věděl jsem, že jinde by rekord uznán nebyl. Riskoval jsem, pustil opatrnost – a vyšlo to. Za posledních pět let jsem takový hod už nezopakoval. Prostě se to sešlo. I ve sportu se občas dějí zázraky.

U vrhačského pětiboje jste dosáhl na evropský rekord. Co je na pětiboji nejtěžší?

Musíte mít štěstí. Dvě disciplíny musí vyjít špičkově, zbytek alespoň průměrně. Oštěp je moje slabina, ale nesmí se úplně pokazit. Navíc máte jen tři pokusy. V kategorii 90–95 let jsem byl paradoxně nejmladší. Díky koeficientům za věk jsem ale dokázal porazit i výrazně mladší soupeře.

Rok 2025 byl vaším posledním soutěžním. Jaký byl?

Dobrý i špatný. Dobrý v tom, že jsem překonal evropské rekordy v kladivu i disku a podruhé vyhrál Pražskou veteraniádu, navíc jako její historicky nejstarší účastník. Špatný v tom, že jsem si poškodil ramenní klouby. Manželka říká, že špatné je k něčemu dobré – alespoň už prý nechám závodění. Zůstane mi ale možnost oslavit 81 let s hradeckou atletikou.

Jak dnes vypadá váš trénink v posilovně, když počasí nepřeje?

Nemám žádný pevný plán. Dělám to, co mě baví. Posiluji hlavně partie důležité pro kladivo a disk. Druhou posilovnu mám doma v koupelně – kliky o vanu, dřepy ráno i večer. Klidně i o půlnoci.

Co je podle vás nejdůležitější pro dlouhověkost ve sportu?

Všechno dohromady. Soutěživost, vůle, vytrvalost, životospráva i humor. Přidal bych dobrou genetiku, dostatek testosteronu a partu sportovních kamarádů. A taky psychickou relaxaci – třeba jednou týdně zajít na pivo.

Jakou radu byste dal lidem po šedesátce, kteří si říkají, že už je pozdě začít?

Je to těžká otázka. Pomohu si radou jednoho českého miliardáře: do smrti pracovat, do smrti sportovat a do smrti si užívat života. Mě osobně v 62 letech nastartovalo narození dvojčat. Řekl bych, že mi znovu nastartovala repasovaný motor.

Podílel jste se na územním plánu i realizaci sídliště Pouchov–Věkoše. Na co jste nejvíc hrdý?

Na to, že z pole mezi Pouchovem a Věkošemi vzniklo místo, kde se dobře bydlí. Byla to dlouhá cesta od studie, přes zastavovací plán a projekty jednotlivých staveb, až po kolaudaci. Čtyřpodlažní domy citlivě zapadly do okolní zástavby, pomohla i dobrá dopravní dostupnost a občanská vybavenost. A osobní tečka? Po 45 letech od otevření tam do školky nastoupí můj vnuk.

U Moravského Předměstí jste jediným žijícím spoluautorem. Co vám dnes dělá radost – a co byste navrhl jinak?

Radost mi dělá snaha o městskou třídu s obchody, krytými chodníky a garážemi. Byla to snaha rehabilitovat klasickou městskou ulici. Problémem se ukázalo hlavně provedení a pozdější údržba. Soukromé vlastnictví stovek bytů dnes při rekonstrukcích naráží na složité právní problémy. Z dlouhodobého hlediska ovlivnila výstavba supermarketů prosperitu obchodů na hlavní třídě.

Jak byste „lidsky“ vysvětlil, co jste chtěli Moravským Předměstím lidem dát?

Dali jsme téměř třiceti tisícům lidí bydlení na úrovni 20. století – s občanskou vybaveností do docházkové vzdálenosti 400 metrů. Dnes to zní samozřejmě, tehdy to byl velký posun. Ano, paneláky měly své limity. Ale snažili jsme se navázat na tradiční městské ulice, pracovat s měřítkem a kombinovat různé typy zástavby. Stavěli bychom dnes jinak, možná lépe. V tehdejších podmínkách to bylo jedno z možných řešení.

Váš život spojuje sport, architekturu, veřejnou práci i politiku. Co vás k tomu vedlo?

Všechno se vrací k tomu prvnímu sloganu – ve zdravém těle zdravý duch. Já bych to ale řekl jinak: ideálem je přiblížit se renesančnímu člověku. Rozvíjet tělo, rozum, zajímat se o svět, nové technologie, společnost. Ideál je cíl – ale důležitá je hlavně cesta k němu. A tou se snažím jít celý život.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Zdeňka Vašaty